Pod rouškou noci se do vesnice plížilo patnáct přízraků Astridovy skupiny inkvizitorů. V rukou pevně svírali meč, a byli připraveni okamžitě zaútočit. Astrid zvedl pravou ruku nad hlavu. Podal svým mužům znamení. Inkvizitoři se rozdělovali po dvou, pozvolna otevírali dveře a vplížili se postupně do chatrčí. Za nedlouho bylo slyšet čepele čtrnácti inkvizitorů, které našly svůj cíl.
Astrid zůstal sám ve středu vesnice, čekal na inkvizitory až přinesou kořist v podobě čarodějnic. Když najednou... uslyšel divný zvuk. Otočil se a za sebou spatřil ještě jednu chatrč s masivními dřevěnými dveřmi a zničenou slaměnou střechou. Vytáhl z pochvy svůj dlouhý meč a šel se přesvědčit, zda se v chatrči nikdo neukrývá.
Pomalu otevřel dřevěné masivní dveře, které pod tlakem zavrzaly v pantech. Astrid vstoupil do místnosti. Pouze světlo měsíce procházející zničenou střechou mu dovolilo vidět aspoň před sebe. Temná místnost se zdála být prázdná, Astrid udělal tři pomalé kroky vpřed.
Při dalším čtvrtém kroku mu přejel jemný vánek přes ucho, zastavil se. Zbystřil. Astridovi přišlo, jako by mu vánek něco našeptával. Něco v řeči, kterou v životě neslyšel. Pomalu pokračoval hlouběji do místnosti. Vánek mu znovu našeptával do ucha zvláštní slova. Astrida zastavila až zeď, dál to nikam nevedlo.
Astrid zakroutil hlavou, naposledy se rozhlédl po místnosti a vrátil meč do pochvy. Otočil se na podpatku a zamířil si to rychle k východu.
Když už byl skoro u dveří, vánek naposledy projel přes jeho ucho.
„Ne!“
Astrid se zarazil a masivní dveře sebou práskly. Znovu vytáhl z pochvy meč a zaujal bojovou pozici. Útok ale nepřicházel. Otočen do místnosti pokračoval ke dveřím, až do nich zády narazil. Chytil kliku, ale dveře byly zamčené. Vší silou zabral, ale s dveřmi ani nehnul.
„Osvobodit“ Tentokrát hlas našeptávající do ucha byl jiný. Zněl staře, zněl shnile, zněl jako hlas umírajícího člověka.
„Co jsi zač? Co po mě chceš?“ zařval Astrid.
Odpovědi se mu ale nedostalo. Znovu zalomcoval dveřmi, ale bylo to marné. Dveře se ani nepohnuly a Astridovi bylo jasné, že tudy cesta ven nepovede. Porozhlídl se po místnosti, ale až na pár pavučin v ní nic nebylo.
Podíval se nad sebe, rozpadlá střecha byla až moc vysoko. „Tudy to také nepůjde.“ řekl skleslým hlasem.
„Pojď.“
Astridovi najednou přišlo jako by hlas přicházel zdruhé strany místnosti.
„Pojď,“ zopakoval neznámý hlas.
Nejistým krokem přistoupil k druhé stěně na opačné místnosti. Přiložil ucho na stěnu a poslouchal.
„Osvoboď mě!“
Astrid se lekl, ale byl si nyní jistý že hlas jde zpoza zdi.
Znovu zastrčil meč do pochvy. Oběma rukama se opřel o zeď a pokusil se zatlačit. Stěna praskla pod Astridovým náporem a vyvalila se do temné chodby. Nečistý smrad zatuchliny vstoupil do místnosti. Astrid si musel přiložit ruku k obličeji. Nahlídl dovnitř místnosti, ale nebylo tam nic vidět, pouze jediná pochodeň na stěně. Astrid si z malé torny, kterou měl připevněnou na prsou, vytáhl křesadlo. Přiložil ho k louči a zapálil jej.
Vypadalo to na dlouhou cestu temnou chodbou. Oheň z pochodně hořel pouze mírným plamínkem, proto nebylo možné dohlédnout až na konec chodby. Astrid rozvážným krokem vyrazil vpřed. Přišlo mu, jako by chodba vedla do podzemí.
*
Po několika minutách chůze se temná chodba začala zužovat. Stěny byly plné jakého si hnědého slizu a pavučin táhnoucích se po celém stropě. Zatuchlý puch přidával na intenzitě, až Astridovi začaly téct slzy z očí.
Chodba vypadala jako by nikdy neměla konce, ovšem to nebyla pravda. Astrid po několika minutách vstoupil do jakési místnosti. Všiml si na stěnách několika dalších pochodní. Jednu po druhé zapálil, až se mu zjevila místnost nepravidelně kruhového tvaru s jakýmsi trůnem ve středu.
„Přistup,“
ozval se znenadání chorobný hlas. Astrid zaváhal, ale zvědavost ho donutila jít blíže. Jak se přibližoval k trůnu, vyjevil se mu pohled na jakousi bytost. Nebyl to člověk nebo nic, co by ho mělo připomínat. Ta divná věc, která seděla na trůnu se pokusila pohnout, ale neudržela se a spadla z trůnu, přímo před Astrida. Ten reflexně uskočil do strany, srdce mu začalo bušit tak intenzivně, že se ho přiložením ruky na hruď pokusil zklidnit.
Ta věc ležící na zemi vypadala jako by pro ni byl pád z trůnu fatální. Pouze ležela a jen křečovité záškuby pohybovaly pahýlem, který byl kdysi dávno nohou.
Astrid byl šokovaný, přitisknutý ke stěně, ruce se mu chvěly, srdce nepřestávalo bušit a jeho dech zrychloval. Pokusil se chytit rukojeť meče, ale ten jako by byl přikován k pochvě. Nezmohl se na nic jiného než hodit po věci pochodeň.
Pochodeň vržena po věci netrefila svůj cíl, pouze spadla před ní. Světlo z pochodně ozářilo věc, která upřeně pozorovala Astrida.
Ten zařval strachem. Nikdy neviděl nic tak nelidského a odporného. Bledá kůže visela na jakési šišaté lebce. Shnilé zuby trčely z kruhovitého otvoru připomínající ústa. Nozdry snažící se popadnout dech sebou kmitaly nahoru a dolu. Chvějící se Astrid pohlédl hluboko do očí té nestvůry. Černé zapadlé bulvy mu pohled oplácely. Netvor se hluboce nadechl, vyplivl hnědě zabarvený hlen a pokusil se promluvit. Nejprve nastalo chrčení a poté známý mrtvolný hlas promluvil.
„Osvoboď mě.“
Astrid nedokázal nikterak reagovat, celý se chvěl. Srdce mu bilo, celým tělem mu proudila krev. Nedokázal už ani stát na nohou a spadl na kolena. Znovu pohlédl na netvora, jeho oči jako by ho hypnotizovaly. Víc Astrid už nezpozoroval, jeho mysl mu to nedovolila. Obličejem spadl na špinavou zem a omdlel.