Případ na Arnově statku mi nedal spát několik dní, měl jsme pořád před sebou výjev hrůzného masakru, který se uskutečnil týden před tím než jsem byl poslán na místo činu. Stále mám před očima ten hrůzný výjev dvou znetvořených těl. Thomase a Elizabeth Arnových, postarších a bezdětných přistěhovalců z Evropy. Ze starého kontinentu odešli zhruba před dvaceti lety, aby ve zdejším zapadlém městečku jménem Krenstorn začali žít svůj Americký sen.

Dle sousedů byl Thomas a Elizabeth velmi přátelští, nikdy s nimi nebyl žádný problém, právě naopak snažili se být dobrými sousedy. Thomas ve svých šedesáti letech byl pro Krenston velkým přínosem, pomáhal na okolních farmách se sklizní obilí a jeho žena Elizabeth pracovala jako místní učitelka Anglického jazyka.

Kdo by mohl takto hrůzný čin udělat? To byla otázka na kterou jsem nedokázal najít odpověď…...zatím.

Po týdnu byrokracie mi koroner zavolal a na mojí otázku co zabilo manžele mi bylo zodpovězeno strohou větou… „Taková zranění nemohl udělat žádný člověk, musel to být medvěd nebo podobná šelma.“ Po chvilce ticha jsem odvětil že se mi to nezdá, ale koroner mě rázně přerušil. „Mám spoustu práce, proto s tebou nebudu marnit čas, sežrané vnitřnosti z obou manželů mluví jasně, byla to šelma.“ Za touto větou koroner bouchnul sluchátkem a já jsem byl znova na začátku. Musím se znovu vydat do Krestonu.

Autobus do Městečka jezdí jednou za čtrnáct dní a já měl štěstí, dnes ve dvě hodiny mi odjíždí přímá linka Krenston…Na rychlo jsem si zabalil jedno příruční zavazadlo a zavolal si taxi.

Na zastávce jsem stál úplně sám, kdo by taky chtěl cestovat do takové zapadlé díry. Vytáhl jsem z prsní kapsy cigarety a jednu si zapálil, bude to dlouhá cesta. Čeká mě šest hodin v autobuse, ale aspoň budu mít čas přemýšlet, kdo nebo co zavraždilo manžele Arnovy.

Autobus mě vysadil u místního obchodu s potravinami, rozhlídl jsem se ale městečko bylo prázdné. Podivné pomyslel jsem si ale neměl jsem čas přemýšlet nad zbytečnýma otázkami. Autobus měl hodinu zpoždění, kvůli defektu pneumatiky a já se chtěl stihnout ubytovat v místním hostelu, ke kterému to bylo nejméně dvacet minut cesty.

Šel jsem rozblácenou cestou směrem k hostelu, a připadalo mi jako by se od poslední návštěvy celé malebné městečko změnilo. Na některých oknech byla prkny zatarasená okna, jinde úplně opuštěné budovy s otevřenými dveřmi, snad v žádném domě se nesvítilo.

Po několika minutách jsem dorazil k hostelu vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno, zabouchal jsem na ohromná dřevěná vrata. Rány se rozléhali snad přes celé město, mohl za to ten nečekaný klid. Nikdo se neozval, snad už nemají zavřeno pomyslel jsem si. Znovu jsem tedy zabouchal na mohutné dveře. Slunce už zapadlo, na Kreston padla tma. Zvedl se vítr a já si připadal že nejsem sám, jako by mě někdo pozoroval, ale nikoho jsem ve tmě neviděl. Zabouchal jsem po třetí, ale bylo to zbytečné, nikdo nejspíš v hostelu nebyl. Porozhlédl jsem se směrem k vesnici, a možná se na mě usmálo štěstí, v jednom z baráku svítila světla, zapálil jsem si cigaretu a vydal se směrem ke světlu.

Po chvíli svižné chůze, jsem stál u dveří a bouchal na ně. Pocit že mě někdo sleduje byl mnohem větší než u hostelu, otočil jsem se ale nikdo nikde nebyl, můj smyl mi ale říkal něco jiného. Proto jsem znovu a rázněji zabouchal na dveře. Můj smysl mi stále našeptával že mě někdo musel sledovat. Hystericky jsem zabouchal na dveře ještě jednou. „Kdo tam je?“ Ozvalo se za dveřmi, obrovsky se mi ulevilo. Odpověděl jsem a dveře se pomalu otevřeli. Za nimi stál stařík s puškou. „Pojďte rychle dovnitř, venku takto večer není bezpečno.“ Příjal jsem jeho výzvu a vstoupil do domu. „Rychle za mnou musíme jít do sklepa.“ vyprskl stařík a já ho netušíc kam, následoval.

Šli jsme po starých vrzavých schodech do sklepa, stařík ukázal na dveře a já je na petlici zamkl. Nechápal jsem co se to děje a proč mě vede do sklepa. Stařík ukázal na židli a gestem mě vyzval abych si sedl. Ze skříně vytáhl flašku a dvě sklenky a postavil je na stůl. Posadil se a nalil do obou sklenic obsah flašky. Rychle sklenici do sebe kopl a dolil si druhou. „Detektiv říkáte? Krestonu už ani zákon nepomůže.“ vzápětí do sebe kopl druhu skleničku. Nechápavě jsem se díval na staříka a také jsem do sebe kopl sklenici jaké si pálenky. „Co se to tady děje?“ Zeptal jsem se a zapálil si další cigaretu.